O tom, k jakým ztrátám v potravinových dopravních řetežcích dochází, jsme už psali. Co ale můžeme sami dělat se zbytečným plýtváním?
První možností jsou velké technologické změny. Do této kategorie patří například práce s lepšími předpověďmi poptávky nebo využití moderních technologií pro snadnější propojení prodejců a zákazníků. Je jasné, že zde můžeme dosáhnout skokového zlepšení v efektivitě.

Další možností je podívat se na problém z marketingového hlediska. Stačí si uvědomit, že problém a jeho vnímání jsou dvě, často diametrálně, odlišné věci. Zkušený marketér Rory Sutherland ve svém TED Talku vypráví anekdotu o tom, jak Fridrich II. Veliký, svého času Pruský král, chtěl naučit své poddané jíst brambory. Toto rozhodnutí učinil se záměrem snížit riziko špatné úrody – pro roky, kdy neporoste pšenice. Problém však byl s bramborami samotnými. Z výživového hlediska jsou samozřejmě skvělé, ale když si je představíte čerstvě vytažené ze země, tak vypadají docela odpudivě. Pruští rolníci je prostě pěstovat nechtěli, byť to bylo nařízeno od samotného krále. Prý dokonce existují záznamy lidí popravených za odmítnutí pěstování brambor.

Fridrich viděl, že nařízení nefunguje, zvolil tedy jinou cestu. Brambory prohlásil za královskou zeleninu a přísně zakázal, aby je běžný lid jedl. Plodinu nechal vysázet v královských zahradách a nechal ji hlídat strážemi. Každému rolníkovi brzy došlo, že když už brambory stojí za hlídání, tak se je vyplatí krást. A to byl začátek příběhu úspěchu pěstování brambor v Německu.

Jak je vidět, technologie samotná nestačí a musí být doprovázena i masivní změnou chování celé společnosti. O to se na jaře roku 2012 pokusil Xu Zhijun když  na čínský mikroblogovací server Weibo nahrál fotku prázdného talíře. Protože vyrůstal v chudé farmářské rodině, cítil potřebu vyjádřit nesouhlas s asijským zvykem nechávat na talíři část nedojedeného jídla. Nezdá se to, ale když miliarda lidí vyhodí každý den třeba jen sousto, tak se to pěkně nasčítá. Nemluvě o tom, že žijeme opravdu ve velkém blahobytu, což lze říct i o většině velkých čínských měst. Myslím, že vyhazujeme víc než jen sousto denně na osobu.

Ze strany Xu Zhijuna to bylo jednoduché gesto s velkými dopady. Akce poměrně rychle získala vládní podporu a některé zdroje uvádějí 50 milionů sdílení této myšlenky na sociálních sítích. O reálných výsledcích nikdo zatím nepíše, ale můžeme se domnívat, že došlo k významným úsporám za více méně nulových nákladů. A to se vyplatí.

Pořádek ve velké lednici

U nás v Evropě není nedojídání součástí stravovací kultury. Můžeme si však uklidit ve vlastní ledničce. Pořádek a samotná organizace lednice se dnes stává pomalu vědním oborem, kdy je důležité vědět, že prostřední police je nejchladnější a mléčné výrobky je nejlepší skladovat ve vrchní polici. Trend poslední doby jsou velké americké lednice, které vypadají jako jedna a půl té naší evropské. Problém je, že rozhodně nejsou apelem na střímost v nákupu, racionální úsudek a plánování. Jak můžeme v přeplněné lednici poznat které potraviny se kazí a na které jsme už úplně zapomněli? Velký blahobyt nám umožňuje neplánovat naši spotřebu v domácnosti a vyhazovat značné množství jídla. Jak ke změně chování dovést ostatní Evropany (a sama sebe) zatím netuším, byť jsem marketér.

Je však jasné, že k úsporám v potravinovém dopravním řetězci musí dojít ve všech článcích řetězu: od prvovýroby přes zpracování a distribuci až po naše vlastní chování jako koncových spotřebitelů. Takže až příště budete číst o plýtvání potravinami, nespoléhejte pouze na technologii a začněte nejprve u sebe.

0ae1f5eAutorem článku je Vít Miština je CEO firmy Hrivnak. Zodpovídá za hladký chod firmy a spokojenost klientů. Za svoji kariéru pracoval na projektech pro Mark/BBDO (intern), Outbreak (project manager), Idealisti (project manager) a jako data miner na volné noze pro server BonyBony. Má vystudovanou ČVUT a jeho hlavní přínos do týmu je dán zkušenostmi z fascinující oblasti, kde se protínají značky a technologie.