Namátkou vybírám pár zpráv z poslední doby: Apple do nových zařízení připravuje senzory pro měření tělesných funkcí. To už dělá Fitbit a další, ale nyní by se trvalé sledování informací o těle mohlo stát masovou záležitostí. Připomíná vám to Orwella?

V Chicagu bylo úspěšně otestováno předpovídání kriminality podle Twitteru. A tím je myšleno skutečně předpovídání – nálada na Twitteru prokazatelně ukazuje, ve kterých městských částech se schyluje ke zločinům. Připomíná to Minority report?

Amazon podal patentovou přihlášku na prediktivní zasílání zboží Nejprve Vám ho pošle, poté ho můžete odmítnout. Zná tedy přání svých zákazníků lépe než oni sami?

Logio úspěšně předpovídá prodeje zboží podle počasí, podle kurzových pohybů a podle cen konkurence. Zkoumá, jak prodej firem ovlivňuje mlha, mráz a sluneční aktivita. Umí předpovědět, jestli si v pátek půjdete koupit klobásy a jaká bude příští jaro móda. Připomíná to centrální mozek lidstva, Faustomat, HAL9000?

Kromě průkopnického vzrušení není při čtení těchto zpráv daleko ani k mrazení a sevřenému žaludku. Co se o mě lidé (svět, stroj, firma, stát…) dozví? Čeká nás svět řízený počítači namísto svobodné vůle lidí? Připomíná to Matrix?

Soukromí je klišé

Co je na rostoucím množství informací o nás samých vlastně strašidelného? A proč tolik filmů vykresluje budoucnost varovnými vizemi?

Ten strach se obvykle vysvětluje jako obavy ze ztráty soukromí, což je termín hraničící s klišé. Nikdo z nás se nenarodil v soukromí. Naopak. Jedna z nejčastějších celoživotních obav je, že zemřeme sami – v soukromí. To je to poslední, co si lidé přejí na stáří. Myšlenka na týden v úplné samotě – v soukromí – nahání stejně strachu jako týden ve výtahu s nejlepším kamarádem.

Ten strach, že o mě někdo mnoho ví (ať přítelkyně nebo Google), nestraší ztrátou soukromí. Straší možností, že by o mě někdo mohl vědět víc, než já sám. A že by potom nade mnou mohl získat kontrolu. Ten strach je obava ze ztráty kontroly nad sebou samým.

Strach je kompas

A dál: data nám pomáhají především dozvědět se víc o sobě – a to není vždy příjemné. Kolik lidí raději nejde k doktorovi, než aby se jim potvrdila černá domněnka? Kolik lidí se raději vyhne setkání s rodinou, než aby hleděli do jimi nastaveného zrcadla? Jenže ať chceme nebo ne, ať se vyhýbáme technologiím nebo ne, v životě se každý nevyhnutelně dozvídá víc o sobě. Každý je okolnostmi nucený růst.

Ono větší a větší množství dat je jednou rovinou našeho akcelerujícícho sebepoznání. Ukazuje nás samé. A s tím i to, co o sobě nechceme vědět: náš vlastní stín. Naše zlozvyky, tajemství, závislosti.

Proto strach z dat – strach ze ztráty soukromí – není odporem k technologiím. Je to strach z rychlé jízdy.

Jedna dobrá zpráva na závěr. Strach má velmi blízko ke vzrušení. Nedělí je nic jiného než odvaha. Takže dámy a pánové, milí pasažéři jednadvacátého století, držte si klobouky. Budeme zrychlovat. V datech i v sebepoznání.

 

1507022_10152333788060469_4164593449393254763_nFilip Doušek je vedoucím divize Optimalizace procesů naší partnerské společnosti Mibcon. Věnuje se využívání velkých dat v řízení firem. Je také autorem románu Hejno bez ptáků.