Včera jsem byl nakoupit. Tak nějak samovolně vzniklo, že mám svůj díl věcí, o které se starám. Možná to znáte taky (ne nakupování) a máte to doma nějak nastavené. Každý má na starosti nějakou část obvyklého sortimentu. Z nákupu jsem se vrátil a snažil jsem se, samozřejmě pokud možno najednou, vzít vše z kufru domů.

To se dělá obzvláště těžko, když prozradím, že obsah kufru byl z části krmení pro zvířata, z části trocha nápojů a pak velká hora toaletního papíru. To je totiž z větší části ten můj díl.

Když se blížím na zápraží a snažím se přes několik balení papíru nezakopnout, všiml jsem si tázavého pohledu mé ženy (a našeho psa), kteří zaznamenali můj příjezd. Po úvodním přivítání již ani nemusela být vyřčena očekávatelná otázka. „Co jsem to koupil?“ „Tak samozřejmě jsem koupil to, co mám na starosti.“ Ale i přes občasný střet mého analytického přístupu a toho spíše psychologického mojí ženy mi je jasné, že otázka spíše směřuje na to, kolik jsem toho koupil. „Nojo, tak když už jsem tam byl. Ono se to nezkazí.“ Nezkazí, ale musím uznat, že problém nastává ve chvíli, kdy se to pokusíte někam umístit. Najednou se ukazuje, že toaletní papír je hrozně neskladná věc a že to, co v obchodě vypadá, že nezabírá vůbec místo, se nikam vejít nechce. A pak je samozřejmě taky jedna část sortimentu, co nikdo na starosti nemá a kupují to oba. To je velmi ošemetná záležitost. Obvykle totiž zjistím, že to, co jsem přivezl, máme. A to nejspíš už dvakrát, protože jsem to přivezl už minule.

Skončíme tak se třemi přípravky na nádobí a bez zubní pasty, protože jsem se zkrátka nepodíval, jak to vlastně je. Nakonec se to někam vešlo a já jsem začal přemýšlet, co mi to vlastně připomíná. Pak mi to došlo: „Vždyť je to úplně to samé, jako ve skladovém hospodářství.“ Ve firmě máte také jednotlivé nákupčí, kteří mají na starosti určité části sortimentu. O ty se starají, aby jich bylo dost.

No, a v rámci této péče existují různé přístupy. Nákupčí je buď jako já a koupí toho raději hodně, optimalizuje tak přeci logistické náklady na dopravu. To já taky, chci jet do obchodu pro tohle jen jednou za měsíc. Navíc se zásobí proti nedostatku. Jen se trochu vystavuje riziku, že to už nebude potřeba (nebo že to ve sklepě sežerou myši).

Problém je pak pochopitelně ve skladu, který to musí někam dát. U nás doma nás alespoň netíží vázaný kapitál, který je v tom uložen. Nebo k tomu lze přistupovat svědomitěji a jako má žena se nejprve podívat, co vlastně máme a kolik toho je potřeba, a pak koupit přesně tolik, kolik bude potřeba na nejbližší týden. Jasně, občas to nevyjde a stane se tak, že si nemáte ráno co nalít do kafe. Ale co, tak bude jednou černý. Jenže pak musíte pro ty věci jezdit častěji a náklady se ze skladu přesouvají do cesty. Na závěr tady máme ten společný sortiment.

Ve firmách to asi není tak, že by byl
bezprizorní sortiment, ale vždycky je něco, co má člověk (rozumějte nákupčí) raději a upřednostňuje to v myšlenkách. Já jsem měl jeden čas úchylku na nakupování pečiva, a tak jsme ho měli furt příliš mnoho a plný mrazák celozrnného chleba. V jedné výrobně marmelád měli zase furt moc jahod, protože nákupčí ovoce měla prostě nejraději jahodovou. Naproti tomu jsou položky, které jsou zanedbávané a opomíjené a těch pak může být málo. Je to zapeklitě komplikovaná úloha a sami vidíte, že není snadné se v tom vyznat.

Kdo z nás, já anebo moje žena, to dělá lépe? A je to vůbec správná otázka? Existuje nějaké lépe? Je to hodně o tom uvědomit si, co vlastně chceme optimalizovat a pak se na to možná odpovědět dá. Rozsah produktů je ale velký, takže se to těžko drží v hlavě. Naštěstí existuje jedno řešení. Možná už jste slyšeli o našem nástroji na řízení zásob. Nástroji, který vám řekne, kdy objednat, aby nic nedošlo a nebylo toho moc, aby kamion jel plný a dodavatel stihl lead time. A proto říkám: „PLANNING WIZARD DO KAŽDÉ RODINY!“